Zdeněk Polreich: Kuchyně nejsou taneční

S holou hlavou a pronikavým pohledem je šéfkuchař pražského Café Imperial a hvězda nové televizní show Ano, šéfe! dobře zapamatovatelný. I když se toho hodně napsalo o tom, jak skvěle si vedl v proslavených restauracích, lidem se teď zafixuje spíš jako postrach málo úspěšných podniků. Podobným nálepkám se ale brání. „Mám zájem pomáhat, nechci dělat z lidí blbce,“ tvrdí Zdeněk Polreich.




Náš kontakt začal slibně. „Fotograf mi nevadí, já se ksichtem neživím,“ prohlásil jeden z nejlepších současných šéfkuchařů, když jsme domlouvali rozhovor. Jeho restaurace Divinis, kde jsme pak čekali, až se vrátí z televizního studia, je nápadně neokázalá. Místnost s vinným barem, odkud se vchází do kuchyně, působí světle a jednoduše. Na první pohled je vidět, že tady jde především o jídlo a nic se tu nepředstírá. A není to jídlo ledajaké. Polreichova minimalistická kuchyně ze špičkových surovin udělala z Divinis perlu gastronomie, nad kterou se recenzenti rozplývají.

„Co to zas máme přede dveřma? Já ty lidi nechápu! To nemůžou venčit jinde?“ Zdeněk Polreich se žene uličkou k baru, šosy koženého pláště vlají. Entrée jako z pořadu Ano, šéfe! Den předtím se vysílal první díl. Utkvělo mi v paměti, jak se tam rozčiloval nad kuřecími prsíčky s broskví v litoměřické restauraci: „Tajemství šéfkuchaře? Co je tohle za tajemství?“
Teď bleskově zjišťuje situaci, telefonuje dodavatelům. „Potřebuju pěkný velký rajčata! A jednu cintu.“ Pak se odbíhá převléct. Aby bylo jasno, cinta serrano je sienské vepřové z jediného původního druhu toskánských vepřů, který přežil do našich dní. V Divinis se podává jako kotleta s bramborami a rozmarýnem. Jít sem na večeři, to je vždycky dobrodružství. Zdeněk Polreich totiž nabízí denní speciality podle toho, co nejlepšího dostane ten den na trhu a co zrovna vymyslí.

Štítky: